Leden 2012

I will never be the same

24. ledna 2012 v 21:49 | Slečna Náladová |  My colors me
Pfuuuuuu. Tohle poslední dobou používám taaaak často. A není to (jako povětšinou) nad nechápavostí ostatních, ale nad mou vlastní blbostí! Teď už je jasné, že čas pojímám cyklicky (no jo no jo, alespoň něco si z těch zkoušek pamatuju), všechno se (mi) vrací. Stalo se vám někdy, že jste někoho dlouho chtěli a když jste ho přestali chtít, tak on začal chtít vás a obráceně? Jo? Protože mě se to děje neustále! Myslela jsem, že to mám zasebou, ale ono ne. Já to nechápu. Co se to děje? Já jsem si tenkrát fakt myslela, že ho nechci. A jenom jsem si hrála. A navíc jsem se bála. A nechtěla se vázat. A měla plnou hlavu někoho jiného. Někoho, kdo za to nestál. A teď? Kdyby se dal vrátit čas. Přemýšlím nad tím, jaké by to bylo, kdybysme byli spolu. A vim, že on by byl úplně ideální. A on je s někým jiným a je tak hrooozně daleko. A je naprosto jinde. To je první chlap.

A ten druhý? Byla jsem jeho "kamarádka s výhodama". Pak si našel holku. Potkáme se na plese a on? Chodí si zamnou popovídat, najednou se baví i s mýma kámoškama, neustále po mě kouká (hlavně když jsme s ostatníma tancovali a bavila jsem se s jinejma klukama) a když ho pošlu do háje, najednou to ví moje kamarádka, co její kamarádka chodí s jeho kamarádem. Mě vlastně ani tak nezáleží na tom jestli má holku, spíš mě naštvala představa, kolik dalších kamarádek, jako jsem já, má.
Nikdy to nebude stejné, já nikdy nebudu stejná. Chlapi mě mění. Ať chci. Anebo ne.


Mrcha

15. ledna 2012 v 20:28 | Slečna Náladová |  My colors me
On: Víš, že seš pěkná mrcha?
S: Vim. A víš co?
On: Ne, copak?
S: Jsem a nestydim se za to. A víš co ještě? Ty jsi taky mrcha.
On: To teda nejsem.
S: Ale jo.
On: Tss tss tss

Open your eyes - nemohl/a jsem si pomoct

13. ledna 2012 v 14:04 | Slečna Náladová |  Romantické povídky
To jako vážně? Ptám se v duchu sama sebe a znovu zkusím zacloumat s klikou u dveří. Oni mě tu zamkli!
"Halóóó! Je tady někdo?" zkusím zavolat z okna, ale nic. Žádná odezva. Fajn. Mám dvě možnosti. Buď tu přespím, nebo vylezu oknem. Při pohledu dolů z okna zvolím raději první variantu. Otočím se a sednu si k topení. Miluju naší vysokou! Učitelé vás tu klidně zamknou na malé budově na konci města, kde vás nikdo nemůže slyšet křičet.
Vzápětí se ozvou housle a Cause it's a bitter sweet symphony this life… Trying to make ends meet, you're a slave to the money then… Chvíli mi trvá, než mezi vším tím nepořádkem najdu v tašce mobil. Číslo neznámé.
"Prosím?" ohlásím se do telefonu.
"Ahoj Sofí, tady Bára. Dneska večer bychom tě tu potřebovali, můžeš?"
"Haha." zasměju se do telefonu. "Do půl hodiny jsem tam."
"K čemu ten smích?" vyzvídá.
"Zamkli mě ve škole. To je na dlouho, povím ti to v divadle. Zatím."
"Půl hodiny." rozloučí se a zavěsí.
Hodím mobil zpátky do tašky, vstanu a podívám se znovu z okna. Pěkná výška a ke všemu už se začíná stmívat. Jaká bude nejlepší cesta? Zhodnotím situaci a rozhodnu se přelézt ke schodům. Nejdřív na schody hodím tašku, pak se pomalu vysoukám z okna sama. Stoupnu si na tenký parapet a modlím se, ať vydrží. Jednou rukou se držím okna a druhou se snažím dosáhnout na zábradlí. Naštěstí se mi to podaří a za chvíli už, i s taškou na rameni, běžím na tramvaj. Zrovna přijíždí 13. Nastoupím do ní a vysednu za devět zastávek u divadla. Jdu rovnou zadním chodem do "společenské" místnosti.
Ihned se ke mně vrhne Bára s Katkou. Obě jsou amatérské herečky a Bára i moje spolužačka. "Dneska tě potřebujeme na jevišti. Nenadechuj se, nic neříkej. Já vím. Jsi teprve druhý den v práci, máš dělat pouze organizaci, ale tohle k tomu prostě patří. Jenom zaskočíš. Máš všeho všudy dvě věty, hned umřeš. Tak co?" podá mi vyčerpávající vysvětlení Katka.
Stále jsem ještě v šoku. Co mám asi tak dělat?! Největší chuť mám otočit se, zmizet a už nikdy se sem nevrátit. "Mám na výběr?" ušklíbnu se nakonec.
"Takže tady máš scénář. Hraješ Ninu. Teď běž do kostymérny a pak se vrať sem." vrazí mi Bára do ruky papíry a odběhne i s Katkou pryč. Rychle očima prolétnu scénář. Alexandr políbí Ninu.?! Jo, já si umím vybrat práci. Jemně zaklepu na kostymérnu a vezmu za kliku.
"Ty jsi Sofie, že?" kostymérka je zhruba ve věku mé babičky, včera jsem jí pouze zahlédla.
Přikývnu. "A vy jste paní Lašová?" ujišťuji se.
"Říkej mi Jiřina. Všichni mě tu tak oslovují." usměje se na mě, prohrábne se ve skříni a vyndá mi roztomilé letní broskvové šaty po kolena na ramínka. "Tyhle si obleč a uděláme ti culík."
Za chvíli už vycházím z kostymérny a chystám se za ostatními. Kolena se mi klepou nervozitou. Určitě tam sebou seknu!
"Ty jsi ta nová Nina?" ozve se zamnou na chodbě.
"Nejspíš jo." Otočím se na kluka zhruba o hlavu vyššího než já, se světlými krátkými vlasy a zelenýma očima. Mám dojem, že mi o něm Bára už vyprávěla.
"Paráda. Já hraju Alexandra a nevím, jestli už jsi četla scénář, ale máme se líbat. Tak co kdybychom si to vyzkoušeli nanečisto?" mrkne na mě.
Nijak nadšená z toho nejsem. Přece jen, líbat kluka, kterého vidím poprvé v životě, není moje parketa. Pomalu přejde až ke mně, chytí mě kolem pasu a zašeptá: "Někdy sami, ale vždycky spolu." Hned potom mě políbí. Než se naděju, už mě zase pouští a co mě překvapí nejvíc, mrzí mě to!
"To nebylo špatný." řekne pouze, zatrčí mi neposlušný pramen zrzavých vlasů za ucho a zmizí v kostymérně. Prostě herci. Žádné cavyky. Pusa sem, pusa tam. Proto raději dělám v zákulisí.
"Sofí?" mávne na mě Bára.
Přidám se k ostatním. "Nina?" zeptá se mě zhruba stejně vysoký tmavooký tmavovlasý kluk. Nejspíš Aleš. Jména všech si zatím nepamatuji.
Pouze kývnu. Zbytek je otázkou vteřiny v jednu chvíli mě začne líbat a hned v tu druhou se chytá za tvář po mé facce.
"Ta má ránu." ozývá se okolo.
"Pěkně si to schytal." začne se smát Bára a spolu s ní zbytek osazenstva.
"To jsem nečekal." tváří se dotčeně ten, na něhož směřují poznámky.
"No já taky ne. Co to mělo být?"zatvářím se nasupeně.
"Hraju Alexandra. Máme se ve hře líbat." vysvětlí mi zdánlivě logicky.
"Ty? Ale…" zaseknu se.
"Nesháněl mě tu někdo?" objeví se ve dveřích se zářivým úsměvem ten kluk, co mě líbal první.
"Takže ty jsi Alexandr." ujišťuji se u Aleše. Ten jenom přikývne. "A ty ne?" otočím se zpátky na toho z chodby.
"Ne tak úplně. Ale všichni mi říkají Alex. Za tu pusu promiň. Nemohl jsem si pomoct." Nakloní se ke mě a než se snaží nadát, moje pravička se zastaví až o jeho tvář.
"Promiň, nemohla jsem si pomoct." usměju se a pokrčím rameny.
"To se ti ještě nestalo, že Alexi?" smějí se mu ostatní.
"Na to jakej si špunt máš docela sílu." tře si tvář Alex.
"Nejsem žádnej špunt! Měřím skoro 170 cenťáků." ohradím se.
"Kolik je skoro?" ušklíbne se.
"167!" vyslovím cifru vítězně.
"No to není moc. O víc jak 20 cenťáků míň jak já." pošklebuje se mi.
Nadechuju se, že mu něco řeknu pořádně od plic, frajírkovi, ale Bára mě zarazí.
"Nechte toho dohadování vy dva a trochu se představíme. Asi bys měla začít Sofí."
Přestanu se zabývat tím rádoby hercem a obrátím se na ostatní. "Hm… co bych vám tak řekla. Jmenuju se Sofie, je mi 22, studuju uměnovědná studia a budu vám dělat rozpisy, domlouvat rozhovory, fotit a tak podobně." shrnu se do jedné věty.
"22? To kecáš! Maximálně 18. Takový kuře." uslyším za sebou.
"Za to tobě už určitě táhne na padesát." procedím mezi zuby směrem k Alexovi.
"Téměř, ale ještě si takových 24 let počkám. Mohlas říct rovnou, že chceš vědět kolik mi je."
Obrátím oči v sloup. Frajer.
Pak se mi začnou jeden po druhém představovat.
"Ahoj, Aleš." podá mi ruku ten tmavovlasý a připojí pusu na tvář.
"Marcela."
"Ondra."
"Ahoj, Marek."
"Naty."
"Čau, Petr."
"Matyáš."
Se všemi si podám ruku, ale posledního, Alexe, záměrně ignoruju. Vlez mi na záda hochu.
Poslední jmenovaná se tváří dotčeně. "Ty se běžně líbáš s klukama aniž bys věděla jejich jméno?"
Nezájem.
"Takže nezajímá jak se jmenuju?"
Ticho
"Ani trošku?"
"Fajn, řekni mi svoje jméno ať mám klid." odbudu ho.
"Jakub Alexa. Pro tebe Alex." udělá na mě, podle něj, sexy kukuč a znovu se mě pokusí políbit.
Uhnu mu právě včas, takže málem upadne. "Promiň, nemohla jsem si pomoct."

Open your eyes - prolog

11. ledna 2012 v 19:28 | Slečna Náladová |  Romantické povídky
Milí zlatí, věrní i nevěrní,
je to tady. Zkouškové (jen tak mimo řečí, už mám tu nejtěžší zkoušku!). A jelikož se mi nechce učit, uklízím, vařím nakupuju a dokonce i píšu (níže, začátek povídky). Víc vám toho asi ted nenapíšu, jelikož jsem hroooozně unavená. A teprve dneska jsem zjistila, že jeden spolužák bydlí ve stejném městě.

Zběžně se podívám na hodinky a prohrábnu si vlasy. Půl páté. Za chvíli už by tu měla být Bára. Při zbývajícím čekání si pustím do uší empétrojku a usazená na zídce před divadlem si pohupuju nohou do rytmu. Moc často svojí starou mp3 neposlouchám. Mám pak tendence si zpívat, což není úplně ideální třeba ve vlaku. Znovu si prohrábnu svůj nový účes. Ještě včera jsem měla své přírodně zrzavé vlasy někam k pasu. Teď mi sahají sotva k ramenům a je to příjemná změna.
"Sofie?" poklepe mi na rameno Bára.
Vyděsím se, jako vždycky, když něco nečekám. Sundám sluchátka a vydám se za kamarádkou. Neprojdeme hlavním vchodem divadla, ale zajdeme do uličky napravo od něj, kde použijeme vchod pro personál. Hned za dveřmi do někoho málem vrazím.
"Promiň." omlouvám se docela sympatickému klukovi.
"V pohodě." usměje se na mě.
"Sofí, tohle je Aleši. Aleši Sofie." představí nás v rychlosti a už mě táhne do menší společenské místnosti.
"Takže, budeš mít na starosti nějak nám to tady pofackovat, jelikož ta organizace už nám trochu přerostla přes hlavu. Tvým prvním úkolem bude naplánovat představení na další měsíc. Hrajeme vždycky jednou týdně. Tady máš časové plány, jména, kdy kdo může hrát. Dál se musíš probrat tady tím," hodí přede mně další desky plné papírů, "a najít komu jsme co slíbili ohledně rozhovorů a podobně. Je teprve půlka měsíce, takže máš čas. Bylo by dobré aby sis udělala nějaký rozvrh, kdy sem budeš chodit, abychom se případně mohli domluvit na tom co bude zrovna nejakutnější. Fajn?"
"Fajn." kývnu na ní. "Díky, žes mi tu brigádu dohodila."
"Prospěšné je to jak tobě tak nám. Nikdo už se do toho svinčíku v papírech nechtěl pouštět. A poslední dobou se nám dost často stávalo, že někdo nedorazil na představení." vysvětlí mi. "Jinak je nás tu deset herců amatérů. Sami si děláme scénáristy, režiséry a tak podobně. Máme jednu kostymérku. To je babička Aleše, vypomáhá nám zadarmo. A v případě nouze, na zavolání i dva kulisáky. Jo a teď tu máme i tebe do party." poplácá mě po rameni.
"To bude ještě veselé." zamumlám si pro sebe.
"A mohla bys přijít pozítří, v pátek. Budeme řešit, co hrát za dva měsíce a trošku popíjet."
"Uvidíme, jak to bude." usměju se na Báru, ale v duchu mám jasno, že nikam nepůjdu. Seznamování s novými lidmi mě zrovna teď moc neláká.

New year´s night

1. ledna 2012 v 3:12 | Slečna Náladová |  My colors me


Všem Vám přeju do roku 2012 splněná přání!