
Všechno se mění, v životě a rychlostí blesku. Ani se nestihnete otočit a rázem je všechno jinak, naruby. A vy se nikdy nedozvíte co se stalo. Můžete se jen domnívat. Co se stalo, proč se to stalo, jak se to stalo....? A pokud budete "posera" jako já, tak na tyhle otázky nikdy nedostanete odpověď. A vlastně ani nevíte proč. Možná proto, že se bojíte odpovědi, případně jí nechcete slyšet.... Bojíte se odmítnutí. Strhnutí všech vzdušných zámků, co jste si vystavěli. Marných snů, promarněného měsíce a nejvíce slz... Nic nic a najednou se protrhne jejich hráz a vy brečíte a vlastně nevíte proč. Možná pro něj, možná pro sebe, možná pro všechny ztracený lásky na světě a možná jen tak. A říkáte si co kdyby(ch)...? Co kdyby se nic nestalo? nebo Co kdybych za ním došla a zeptala se narovinu? nebo Co kdybych ho nepoznala? Co kdybych se chovala jinak? a nakonec Co když je to jenom moje vina?
Většina lidí potřebuje odpovědi, jinak se trápí. A já jsem jedním z nich. U knížek čtu po prvních pár stránkách konec a pak se teprv vracím dočíst prostředek. U filmů mi nevadí když vím, jak dopadnou. Protože mám ráda jistotu. Jsem spokojená když vím, že to dobře dopadne. Ať už jakkoli. To mi na životě vadí. Že nevím ten konec. Nevím co si ten druhý myslí, proč se jak chová, co cítí... Takže jedinné co nám zbývá je doufat, že je to tak jak my to chápeme. A doufat, že se nesklameme. Že nám ten někdo nezlomí srdce. Že se z minuty na minutu nezačne chovat jinak. A že jsme třeba našli někoho kdo nás má skutečně rád....
