Září 2010

'Cause everyone wants to feel like someone cares

22. září 2010 v 21:19 | Slečna Náladová |  My colors me
bgjcgj
Tak to včera vůbec nebylo vtipný. Tohle by se mi nemohlo dít každý den. Budu se muset nějak vycvičit. Přece se pokaždé, když ho potkám, nemůžu chovat jako totální blbka! Ještě nic semnou neudělalo něco takového jako setkání s ním. A to myslím naprosto upřímně. Tohle by se mi stávat nemělo.
Víte jak se vždycky v těch knížkách píše (nebo je ve filmu scéna), kdy "hlavní hrdinka" vidí jen JEHO a nic jiného? Doteď jsem si myslela, že je to kec. Ale ono je to trošku jinak. Sice nevidíte nic jiného kromě něho, jenže i jeho vidíte lehce rozmazaně a nejvíc si pamatujete ruce a ramena. Zbytek tak nějak splývá. K sakru, on stál tak blízko!
Kdybych alespoň věděla dopředu, že je tam. Ale to ne. Já si ho musím všimnout až když je pět metrů odemně. A víte co? On šel ke mně! Přišel zamnou. A nemusel, protože jsem o jeho přítomnosti vůbec netušila. V hlavě mi šumělo, slova mi splývala a v tomhle stavu s ním normálně mluvte! Zeptal se jak se mám, co dělám, co tam dělám a jedinná souvislá věta na kterou jsem se za celou dobu zmohla byla, že chodím na gympl. No a on pak říkal, že na tu školu kam chodil už nechodí, že musí makat, ale že do konce měsíce ještě bude chodit na obědy. Ale jak se usmál!:)) To byste museli vidět! Pak jsem ze strany uviděla svou "rozmázlou" spolužačku, jak na mě čeká. On se podíval kam jsem se koukla já a řek, že už mě nebude zdržovat. Ani ahoj jsem mu neřekla a ještě v mrákotách jsem vyšla ven z jídelny. Až potom mi došlo, že jsem si měla říct o to číslo! Stejně jsem se chovala a tvářila jako překvapenej blbec! Ale on PŘIŠEL! A přišel ZA MNOU! Co když už ho nepotkám...? jsem z něj vybrakovaná.:/

27.září 10, 22:43 : Te´d mě jen tak napadlo... pro informaci, jen kluk je pan P. z tábora.:)

I can't tell you what it really is

14. září 2010 v 21:28 | Slečna Náladová |  My colors me
knn
Jsou v životě věci jednoduché, které můžeme změnit. Jako například, když máme hlad, najíme se a problém je vyřešen. Nebo když jsme unavení, jdeme spát. Na druhou stranu bývají věci, které nemůžeme změnit. Ne proto, že bychom nechtěli, ale protože to nezáleží na nás. I když nás to ovlivní, nemůžeme dělat nic. Jen sedět a čekat co se stane a jak moc to změní náš dosavadní život. Všechno je to jenom o čase, který nás ubíjí svou rychlostí nebo naopak týrá táhlostí. A na to nepomůže nic. Ani jídlo, ani spánek a někdy ani čas. Občas se nás to prostě dotkne natolik, že už nikdy nebudeme těmi co předtím. Jednoduše řečeno, chcete bojovat, ale nemůžete...