Dávám vám sem třetí část:) Což je zhruba polovina,tak doufám,že vás to moc neunavuje a bude se vám to líbit!:)
V kině se pohodlně usadím. Chci si opřít ruku o opěrku,ale v tu chvíli si ji tam chce položit i Tibor. V tu chvíli, kdy se naše ruce dotknou, mi to přijde jako rána elektrickým proudem. Prakticky ihned ucuknu. Přesto,že cítím jeho pohled, nepodívám se na něj a celou dobu koukám na plátno,na reklamy…
Na film se vůbec nemohu soustředit. Musím působit jako socha. Slyším smích okolo,ale nemůžu se smát. Snažím se dýchat vyrovnaně.
Jsem neskutečně vděčná,když film konečně skončí. Z hluboka se nadechnu a odvážím se otočit na Tibora. Bez úsměvu se na mě dívá. Nejsem schopná odtrhnout pohled,hypnotizuje mě. Najednou zvedne ruku a položí mi ji na tvář. Že jsem přestala dýchat si uvědomím až za delší chvíli. Rychle se seberu, podívám se jinam a ze země seberu svou tašku.
Nepodívám se na něj,když řeknu: Dík žes semnou šel na ten film. Měj se."
Při zvedání k odchodu mě chytí za ruku: "Musíš už jít? Co třeba ještě kafe?"
Vydržet v jeho blízkosti ještě tak dlouho. Konečně se odhodlám kouknout se na něj: "Raději čaj." Sama sebe slyším jak souhlasím!!!
Společně vyjdeme před kino.
"Tak kam půjdeme?" odvážím se zeptat po té, co se dostaneme před obchodní dům.
"Jelikož nevím,kde je poblíž nějaká dobrá čajovna, bylo by hodně blbý vzít tě k nám?"
"Ne, v pohodě." Je přece jedno kde si ten čaj dáme. Hlavní je, aby to bylo brzo zamnou. Nebydlí daleko. Ani ne za 15 minut už odemyká dveře v malém paneláku. Po tom,co si sundám boty,se vydám za Tiborem do kuchyně. Zrovna nalévá vodu do konvice: "Vpravo nahoře jsou čaje,můžeš nám vybrat jaký chceš."
Tím,že řekne nám se na chvíli zarazím. To slovo pro něj nemá stejný význam jako pro mě. Musím se kolem něj těsně protáhnout,abych se dostala ke skříňce s čaji. Při tom doteku,kdy se o něj musím otřít se celá zachvěji. Z možnosti asi pěti čajů vyberu ovocný malinový. Než se dovaří voda stoupnu si čelem k oknu a přemýšlím nad tím,proč se mi špatně dýchá v jeho blízkosti. Možná je to tím,že ho nemám nebo , v horším případě tím, co by se všechno mohlo stát. Ze zamyšlení mě vytrhne ruka na mé paži. V první chvíli se leknu a v té druhé přestanu dýchat.
"Tak jak dlouho se o tom nebudeme bavit?" položí mi zdánlivě nepochopitelnou otázku.

"Nikdy!" prudce se mu vysmeknu a postavím se k lince, "Dopijeme čaj, v klidu se rozloučíme, já půjdu na vlak a pak už se neuvidíme."
"Přece si o tom musíme promluvit. Takhle to nejde! Když ne dnes, sejdeme se jindy a - "
"Ne!" zarazím ho.
"Proč ne? Nebo…" zhluboka se nadechne, "ty mě nechceš vidět?"
"Nechci." Odpovím jasně.
"Aha." Konstatuje pouze. Jeho touha prát se za další setkání vyprchá.
Přes víčko se mi přehoupne slza. Rychle zamrkám: "Raději půjdu." Odejdu z kuchyně a v předsíni si vezmu bundu. Už otvírám dveře když se zamnou objeví Tibor a rázně dveře zase přibouchne. Chvíli mi trvá než se k němu otočím čelem. Stojí těsně zamnou,takže se mě dotýká celým tělem.
"Nechoď. Prosím." Použije kouzelné slovíčko, "Nebudu se na nic ptát."
Jeho obličej je najednou tak blízko a já zruším i tu nepatrnou mezeru mezi našimi rty. Někde vzadu v hlavě slyším,že tohle se nemělo stát,že tohle je špatně. Obejme mě a přitiskne na dveře. Líbá mě nenasytně, užívá si to. Jako kdyby měl nastat konec světa. Samovolně mi po tvářích začnou stékat slzy. Tibor si toho všimne a odtrhne svoje rty od mých: "Neplač. Slyšíš mě? Prosím neplač. Ublížil jsem ti nějak?"
"To já! To já stále všem okolo ubližuju." rozpláču se.
"Ne! To není pravda! To neříkej! Posloucháš mě?"
"Teď tě potřebuju, prosím zůstaň tu semnou!" je to tak sobecké.
"Jsem tu s tebou! Nikam nejdu." utěšuje mě.
Znovu ho začnu líbat. Je to tak příjemné být s ním. S někým koho miluju a kdo miluje mě.
Je to jako vzpomínka na minulý týden..
Krásné*_*