Červen 2009

Ten večer

28. června 2009 v 15:39 | Slečna Náladová |  Romantické povídky
Sedím na lavici v hospodě U Mlejna vedle Marka a snažím se,aby na mě nebylo znát, že mi dvakrát do smíchu není. Je to jeho oslava a já mu jí nechci kazit, takže se směju společně s ostatními, ikdyž leckdy nevím čemu, a snažím se i zapojovat do hovoru.
V ranních hodinách, když už mají všichni dost upito, zbudeme pouze čtyři. Já, Marek, Lenka a Petr. Rozhodnu se tento večer už taky zakončit.
"Já už půjdu. Jsem unavená a ráda bych stihla ten vlak." řeknu ostatním a zvednu se k odchodu.
"Počkej, půjdu tě doprovodit." rozhodne se Marek.
"Ne ne,díky. Zvládnu to sama. Ty to tu ještě pěkně oslav." usměju se na něj. Chce ještě něco namítnout, ale Petr ho předběhne.
"Taky už jdu. Tak ti Báru doprovodím."
"Tak vidíš. A je to." políbím ho a vyjdu do chodby. Hned zamnou jde Petr.
"Ještě si skočím na záchod." informuji ho.
"Dobře, počkám venku."
Odskočím si, umyji ruce a vyjdu na chodbu. Už chci jít ven, když zaslechnu svoje jméno.
"Bára je úžasná, ale.." Marek?
"Ale?" pobídne ho Lenka...
"Ta její žárlivost!"
"Žárlivost? Vždyť ona vůbec nevypadá, že by žárlila! Potkat vás na ulici a neznat vás,tak řeknu že jste sourozenci! Přijde mi k tobě taková chladná..." To mluví Lenka o mě?
"Právě o to jde. Ona žárlí vnitřně! A mě je líto,že si sama takhle bezdůvodně ubližuje. Nechápe,že neubližuje jen sobě. Taky to vnímám. Chtěl bych jí pomoct, nechci aby byla smutná,ale nevím jak... Nedávám jí žádné důvody k žárlení, jen nežiju v bublině." povzdechne si Marek.
Jsem v šoku. Vůbec jsem netušila, že to Marek nějak vnímá, že má o tom vůbec tušení! Zaposlouchám se znovu do hovoru.
"...Na druhou stranu jí chápu, vždyť ty jsi pěknej chlap."
"Nepřeháněj."
"Líbíš se mi, vážně." Pak nastane najednou ticho.
Nedá mi to a s hlubokým nádechem se podívám za roh... a to co vidím mě málem srazí na kolena. Rychle vyběhnu a venku vrazím do Petra.
"Teda, už jsem pro tebe chtěl jít. Musíme si pospíšit, jinak ti to frnke."
"Jo,jasně." vzpomenu si na původní plán.
Vlak stihnu jen tak tak. Zbývající část noci, než začne svítat, strávím na lavičce před domem. Celou dobu si jen stále dokola drmolím nic se nestalo. Vytrhne mě až zazvonění telefonu.
"Ano?" řeknu do sluchátka.
"Čaw, tady Vojta. Je tam s tebou někde Marek? Řekni mu prosím tě, že klíče bude mít za květináčem, jo?"
"On už šel pryč? Takhle brzo?" ptám se.
"Vždyť šel s tebou. Ještě se od tý doby v bytě nezastavil. Moment. On není s tebou?" zeptá se zmateně.
"Ne" hluché ne...
"Ehm... Tak to jsem asi prokec něco co jsem neměl..."
"Jo...teda ne. Jednoduše,jestli ho potkám řeknu mu to."
"Fajn,dík. A... nezlob se."
Telefon mi vypadne z ruky přímo na dlažbu potom, co mi dojde co tohle znamená.

Bez emocí 5 - konec

26. června 2009 v 18:19 | Slečna Náladová |  Romantické povídky
Abych vysvětlila ten alternativní dobrý konec. Pro mě to skončilo špatně,tak jak je jasně dáno,ale jelikož kamarádka nemá ráda špatné konce, vytvořila jsem pro ní alternativní dobrý konec. Je jen na vás jestli si ho chcete přečíst.:)

Ani nevím jak se dostanu před dveře kamarádčina bytu. Jen tam stojím a nejsem schopná jí odpovědět na jedinou otázku, kterou mi položí. Jakž takž jsem schopná dát se dohromady až po mléku s medem. Pak ze sebe naráz vysypu, co se stalo. Betty mi nemůže uvěřit.
"To jsi nemohla udělat!"
"Ale udělala. A nechci , abys to nějak dávala do pořádku! Tohle je definitivní tečka. A já jsem ráda, že je to zamnou." zhluboka se nadechnu.
"Ale...,co mám dělat jestli mi zavolá? Kvůli tobě?"
"Nezavolá." řeknu přesvědčeně, "Teď už ne."
Stále lehce omámená přijdu domů. Poslední fází je pak otupělost. Všechno je mi jedno. Zalezu si do koupelny a zamknu za sebou na dva západy. Stoupnu si k umyvadlu a podívám se na sebe do zrcadla. Na tvář té zlé mrchy, kterou jsem teď pro něj. Můj výraz nevyjadřuje žádné emoce. Ani tu lhostejnost už ne. První si omyji obličej. Všechen make-up, a že ho není moc, mi stéká po tvářích. Myji obličej až do úplného vyčištění. Pak ze sebe svléknu oblečení a naložím se do horké vany. Drhnu se nekonečně dlouho,snažím se ze sebe smýt tu špínu. Kéž by to šlo tak lehce jako smýt špínu fyzickou. Tuhle jen tak dolů nedostanu, jestli vůbec. Když si rozedřu ruku do krve, rozbrečím se. Není to bolestí v levé ruce. Ač se to zdá nesmyslné, pláčem se mi uleví. Alespoň trochu. A zase začínám věřit, že jednou budu šťastná, že jednou konečně tu smůlu prolomím. Bude líp pro mě...a především pro něj. Nadechnu se a potopím hlavu pod vodu. Nějak bude...


Alternativní dobrý konec:
V tu chvíli uslyším telefon. Zašátrám rukou na pračce a vynořím se. Při pohledu na jméno, které teď bliká na displeji, vyvalím oči. Připravím se k dalším lžím. Musí to přestat. Stisknu zelené tlačítko a přiložím mobil k uchu. Na chvíli zavládne jen ticho, které ruší pouze jeho dech.
"Nejde to." vydechnu.
"Otevři dveře." řekne pouze.
Nejprve nevím co tím myslí... a pak mi překvapením vypadne mobil z ruky a skončí pod vodou. Vyletím z vany ,zabalím se halabala do osušky a jdu ke dveřím. Otevřu je. Stojí tam. Jen tak, jako by se nic nestalo. Skoro dveře zabouchnu,ale on mě opět zarazí.
"Tentokrát se mě jen tak nezbavíš!" řekne.
Usměju se na něj. A on na mě. Nechci se ho zbavovat. Tentokrát ne! Nějak to půjde. Musí! Jsme na to dva.
"Ve dvou se to lépe táhne." vyslovím a chytím ho za ruku. Zajiskří mu v očích a s radostí se mnou nechá vést. Máme před sebou tolik času.

Vášeň

25. června 2009 v 19:50 My colors me
Vášeň... Nosíme ji v sobě všichni. Pospává; číhá. Ačkoliv je nechtěná; nezvaná;


probouzí se. Otevře své čelisti a zavyje.Promlouvá k nám,vede nás,vášen nás všechny ovládá… a my posloucháme…Máme snad jinou možnost?

Vášen je zdrojem našich nejhezčích chvilek. Radosti lásky,průzračnosti nenávisti a extáze Bohu…

Někdy to bolí víc, než dokážeme unést.
Kdybychom uměli žít bez vášně, možná bychom poznali duševní klid...Ale byli bychom prázdní.
Opuštěné pokoje; zatlučené; a zatuchlé. Bez vášně, bychom byli skutečně mrtví.

Po čem mé srdce touží

25. června 2009 v 13:38 | Slečna Náladová |  My colors me
Co chci?
Spát pod vanilkovým nebem. Cítit vůni jiskření. Tančit na špičkách. Ochutnat zakázané. Na nic nemyslet. Být šťastná. Nebýt opilá. Znát tajemství. Nikdy ho neprozradit. JEHO. Brečet ve tmě. Pohladit očima. Zůstat suchá v dešti. Umět léčit dotekem. Pocítit co ještě nikdo předemnou. Procházet se po duze. Žít svůj sen. Milovat všechny a nikoho. Snadno zapomenout. Cítit jeho blízkost i přes vzdálenost. Nemít předsudky. Poznat nepoznané. Tančit za bouřky na louce. Sáhnout si na ticho. Umět číst mezi řádky. Vidět srdcem. Vařit jen ze snů. Rozpoznat lásku. Postrádat nepostradatelné. Vysmát se štěstí. Pochopit smutek.

Bez emocí 4

24. června 2009 v 19:40 | Slečna Náladová |  Romantické povídky

Poddávám se mu víc a víc. Jen letmo vnímám, že jsme se začali přesouvat. Jeho rty jsou chtivé. Líbá mě na krku i ve výstřihu. Nechám si přetáhnout tričko přes hlavu. V tu chvíli jen potřebuji, a hlavně chci, cítit jeho blízkost, jeho tělo. Svoje tričko si přes hlavu přetáhne sám. Při dalším hlubokém polibku mi rozepne podprsenku. Co nejtěsněji se k němu přitisknu. Na břiše cítím tlak jeho velké touhy. Neuhýbám před jeho rukama, které bloudí po celém mém těle a zaměřují se především na moje ňadra. Nebráním se ani ve chvíli, kdy mi začne rozepínat kalhoty. Snažím se také zapojit a tak mu pomáhám z jeho jeansů. Klekne si předemnou, vtiskne mi polibek těsně nad okraj kalhotek a pošeptá:
"Chci Tě! Strašně moc!"
Zavřu oči na důkaz souhlasu a nechám si pomalu stáhnout kalhotky. Políbí mě úplně dole až vydechnu. Čekám, že bude pokračovat, ale on náhle ustane, popadne mě do náruče a přenese na postel. Než si lehne ke mně, svleče si boxerky. Užasle a zároveň vzrušeně pozoruji jeho zbytnělý penis. On si mého pohledu nevšímá, jen vroucně mi hledí do očí. Nalehne rovnou na mě, ale já ho zarazím. Nemusím nic říkat, dojde mu o co mi jde a natáhne se do šuplíku u stolu pro kondom. Trochu nešikovně mu ho pomáhám nasadit. Následně na mě opět nalehne a já se snažím co nejvíc uvolnit. Když do mě pronikne, trochu to zabolí. Cítím se přeplněna. Všech těch dojmů, jeho...a přitom tak nádherně jako nikdy. Nechám se unášet na vlnách touhy a, v tuhle chvíli i, vzájemné lásky. Po pár minutách všechno skončí... a já se cítím pod psa. Snažím se co nejrychleji vzpamatovat. Nesmí poznat, jak moc mě to vzalo. Rychle vstanu a začnu se oblékat.
"Co to děláš?" usměje se na mě.
"Oblékám se." nasadím zatvrzelý výraz.
"Ale proč? Pojď ještě ke mně." položí ruku na prázdné místo vedle sebe, já odvracím zrak a pečlivě si zapínám kalhoty.
"Prostě jedu domů." pokrčím rameny.
"Děje se něco?" zavětří můj nezájem.
"Nic, vyhrál si sázku. Můžeš být rád ne?"
"Takže se o tom nakonec budeme bavit."
"Tady není o čem se bavit. Chtěla jsem,aby už to bylo za náma. Pořád to tak vyselo ve vzduchu..." usměju se.
"Byla to blbost. Uznávám, ale už je to dost dlouho. Tohle už není žádná pitomá sázka. Neříkej, že to s tebou nic neudělalo, neříkej, že nic necítíš!" Zatváří se trošku hystericky, už neleží, ale stoupne si ke mně.
"Ne." lžu jako když tiskne. "Jen jsem chtěla vědět, co to semnou udělá...a nic. Jestli se tě to nějak dotklo, o čemž pochybuji, tak sorry." natáhnu si tričko. Hlavně, aby mě nechtěl naposled políbit. To bych neustála!
"To nemůžeš myslet vážně!" nevěřícně na mě kouká.
"Ale myslím."
"Ty nejsi taková, jak teď hraješ! Já tě nikam nepustím! Promluvíme si!"
"Nemám tolik času. A... prostě jsem se změnila. Tys mě změnil!"
"Máš! Já vím, že ke mně taky něco cítíš! Poznal jsem to, když jsme se milovali.!"
"Necítím k tobě vůbec nic! Dokonce ani tu nenávist už ne." ušklíbnu se. "Jen nechci skrsnout ve vztahu s klukem, kterej ani pořádně neví, co sám chce! Hraje si na velkýho rebela a přitom se mi tady teď málem rozbrečí! Ke všemu mladším!" na poslední slova dám obzvlášť důraz. Vím, co mu ublíží a o to víc mě to bolí! Nemůžu jinak. Nosím smůlu. Nemůžu zůstat s ním. Pro jeho dobro. Nesmím být tak sobecká a chtít,aby byl semnou.
Na tohle už neřekne nic. Možná byl pro něj tenhle zážitek stejně silný jako pro mě... Ne! Nemůžu si dovolit doufat! Ne teď! Vyjdu na chodbu a zabouchnu za sebou dveře. Zdřevěnělé nohy rozhýbu jen silou vůle. Vůbec nic nevnímám.

Bez emocí 3

23. června 2009 v 17:17 | Slečna Náladová |  Romantické povídky

Dávám vám sem třetí část:) Což je zhruba polovina,tak doufám,že vás to moc neunavuje a bude se vám to líbit!:)

V kině se pohodlně usadím. Chci si opřít ruku o opěrku,ale v tu chvíli si ji tam chce položit i Tibor. V tu chvíli, kdy se naše ruce dotknou, mi to přijde jako rána elektrickým proudem. Prakticky ihned ucuknu. Přesto,že cítím jeho pohled, nepodívám se na něj a celou dobu koukám na plátno,na reklamy…
Na film se vůbec nemohu soustředit. Musím působit jako socha. Slyším smích okolo,ale nemůžu se smát. Snažím se dýchat vyrovnaně.
Jsem neskutečně vděčná,když film konečně skončí. Z hluboka se nadechnu a odvážím se otočit na Tibora. Bez úsměvu se na mě dívá. Nejsem schopná odtrhnout pohled,hypnotizuje mě. Najednou zvedne ruku a položí mi ji na tvář. Že jsem přestala dýchat si uvědomím až za delší chvíli. Rychle se seberu, podívám se jinam a ze země seberu svou tašku.
Nepodívám se na něj,když řeknu: Dík žes semnou šel na ten film. Měj se."
Při zvedání k odchodu mě chytí za ruku: "Musíš už jít? Co třeba ještě kafe?"
Vydržet v jeho blízkosti ještě tak dlouho. Konečně se odhodlám kouknout se na něj: "Raději čaj." Sama sebe slyším jak souhlasím!!!
Společně vyjdeme před kino.
"Tak kam půjdeme?" odvážím se zeptat po té, co se dostaneme před obchodní dům.
"Jelikož nevím,kde je poblíž nějaká dobrá čajovna, bylo by hodně blbý vzít tě k nám?"
"Ne, v pohodě." Je přece jedno kde si ten čaj dáme. Hlavní je, aby to bylo brzo zamnou. Nebydlí daleko. Ani ne za 15 minut už odemyká dveře v malém paneláku. Po tom,co si sundám boty,se vydám za Tiborem do kuchyně. Zrovna nalévá vodu do konvice: "Vpravo nahoře jsou čaje,můžeš nám vybrat jaký chceš."
Tím,že řekne nám se na chvíli zarazím. To slovo pro něj nemá stejný význam jako pro mě. Musím se kolem něj těsně protáhnout,abych se dostala ke skříňce s čaji. Při tom doteku,kdy se o něj musím otřít se celá zachvěji. Z možnosti asi pěti čajů vyberu ovocný malinový. Než se dovaří voda stoupnu si čelem k oknu a přemýšlím nad tím,proč se mi špatně dýchá v jeho blízkosti. Možná je to tím,že ho nemám nebo , v horším případě tím, co by se všechno mohlo stát. Ze zamyšlení mě vytrhne ruka na mé paži. V první chvíli se leknu a v té druhé přestanu dýchat.
"Tak jak dlouho se o tom nebudeme bavit?" položí mi zdánlivě nepochopitelnou otázku.
"Nikdy!" prudce se mu vysmeknu a postavím se k lince, "Dopijeme čaj, v klidu se rozloučíme, já půjdu na vlak a pak už se neuvidíme."
"Přece si o tom musíme promluvit. Takhle to nejde! Když ne dnes, sejdeme se jindy a - "
"Ne!" zarazím ho.
"Proč ne? Nebo…" zhluboka se nadechne, "ty mě nechceš vidět?"
"Nechci." Odpovím jasně.
"Aha." Konstatuje pouze. Jeho touha prát se za další setkání vyprchá.
Přes víčko se mi přehoupne slza. Rychle zamrkám: "Raději půjdu." Odejdu z kuchyně a v předsíni si vezmu bundu. Už otvírám dveře když se zamnou objeví Tibor a rázně dveře zase přibouchne. Chvíli mi trvá než se k němu otočím čelem. Stojí těsně zamnou,takže se mě dotýká celým tělem.
"Nechoď. Prosím." Použije kouzelné slovíčko, "Nebudu se na nic ptát."
Jeho obličej je najednou tak blízko a já zruším i tu nepatrnou mezeru mezi našimi rty. Někde vzadu v hlavě slyším,že tohle se nemělo stát,že tohle je špatně. Obejme mě a přitiskne na dveře. Líbá mě nenasytně, užívá si to. Jako kdyby měl nastat konec světa. Samovolně mi po tvářích začnou stékat slzy. Tibor si toho všimne a odtrhne svoje rty od mých: "Neplač. Slyšíš mě? Prosím neplač. Ublížil jsem ti nějak?"
"To já! To já stále všem okolo ubližuju." rozpláču se.
"Ne! To není pravda! To neříkej! Posloucháš mě?"
"Teď tě potřebuju, prosím zůstaň tu semnou!" je to tak sobecké.
"Jsem tu s tebou! Nikam nejdu." utěšuje mě.
Znovu ho začnu líbat. Je to tak příjemné být s ním. S někým koho miluju a kdo miluje mě.

Zrzavá nána aneb nic lepšího mě nenapadlo

22. června 2009 v 17:47 | Slečna Náladová |  My colors me
Už chápu, všechny ty lidi, kteří maj jako nadpis: Kdo má pořád vymýšlet ty názvy! Jse na začátku a už teď jsem v koncích. Takže název si přeberte jak je vám libo.
Dnešek ve škole...jak bych tak řekla,je celkem zbytečné tam v tuto dobu už chodit. Probíhalo to tak,že první dvě hodiny jsme koukali na videa (How i met your mother) a další tři jsme strávili v divadle na Divotvorném hrnci (který jsem už jednou viděla) a v tom našem divadlo to bylo takové...až moc maloměstské:)) Pak jsem šla na vlak (místo kterého jel mimochodem autobus -to je jak naschvál! nesnášim autobusy!-) a už v jednu jsem byla doma. Ta veselejší část. Abych vás informovala, začátkem července (od 30.6. do 18.7.) jedu na tábor jako praktikantka (budu se starat o malé dětičky a tak) a mým heslem je (jako už minulý rok) Buď přežiju já nebo děti! Oba tábory přežít nemůžem! A, světe div se, ten předcházející rok,jsme to přežili všichni a bylo to celkem fajn.:)

Bez emocí 2

22. června 2009 v 16:00 | Slečna Náladová |  Romantické povídky
Ráno proběhne jako obvykle. Vstát, vyčistit si zuby, obléknout se a honem na vlak. Snídat prostě nestíhám…a ani nechci. Když zasednu do lavice, Betty už tam sedí. Po tom co na mě pět minut v kuse kouká už to nevydržím: "Co je?"
Rychle se otočí a civí do sešitu: "Nic, coby?"
Zamračím se pro sebe, doufám že opět nevyrukuje se včerejším tématem. Ale zdá se ,že ne.
"Eš,co děláš v sobotu?" zeptá se náhle.
"Zatím nemám v plánu nic. Proč?" odpovím nenuceně.
"Chtěla bych si jet koupit šaty na ten ples. A možná kino. Co ty na to?"
"To by šlo. Zrovna dávají Milionář z chatrče. Docela ráda bych to viděla." chytím se.
"Jo, taky jsem o tom slyšela. Tak domluveno."
"Jasně." usměju se na ní. Tak asi proto se ráno tak dívala. Nevěděla, jestli po včerejším rozhovoru, budu chtít jet.
"A ty už šaty máš?"
"Ne úplně, ale mám. Takže ti budu dělat jen módní kritičku." mrknu na ní a obě se zasmějeme.
Během dne po mě zatouží u tabule jen Krajíc, dějepisář, u kterého si asi po deseti minutách útrpného páčení informací, vysloužím trojku. Včera jsem se neučila, no…
Jinak to uteče celkem rychle. V pátek máme jen šest hodin. Ani se nenaděju a už sedím ve vlaku, směr domů. Právě když vystupuji, začne mi v kapse vyzvánět melodie Otevřená zlomenina od Wanastovek.
"Ano Betty?" ohlásím se do telefonu.
"Zítřek platí?"
"Jasně, vždyť jsme domluvené. Ve dvě na nádraží." přikývnu.
"Tak fajn. Už se těším,pa!" rozloučí se.
"Měj se." Zaklapnu telefon a vložím ho zpátky do kapsy.
Doma proběhne vše tak,jako minulý večer,tak jako všechny večery.

Ráno se mi pěkně motá hlava a žaludek mám jako na vodě. Nepomůže ani vlažná sprcha, ani žaludeční čaj…a ten ke všemu,jakmile ho vypiju,skončí v záchodě.
No to tedy bude výlet! Pomyslím si. Po tom co si vezmu prášek na žaludek, zvládnu sníst alespoň suchý rohlík.
Kolem jedné už se začnu pomalu chystat. Vezmu si tmavé ryfle a černý svetr. Do té zimy i dvoje ponožky a navrch teplou šálu a bundu. V tašce přes rameno mám jen nejnutnější věci jako peněženku, klíče, kapesníčky a mobil.
Na nádraží dorazím, s pokud možno, co nejupřímnějším úsměvem.
"Ahoj Betty! Tak jak se těšíš na nákupy?"
"Ahoj Eš!" zdá se mi to nebo je nějaká nervozní?
Cesta vlakem ubíhá docela příjemně. Obě posloucháme MP3. Z vlaku zamíříme rovnou na metro. Když už stojíme v obchodním domě Nový Smíchov před kinem,Betty do mě šťouchne: "Ještě si skočím na záchod,jo? Počkej tu na mě!" pospíchá rychle. Asi to vážně bude akutní potřeba. Jdu si stoupnout ke straně, když za sebou uslyším: "Eš?" to není možné! Tenhle nakřáplý hlas bych poznala mezi všemi. Ale co by tu dělal?!
Z hluboka se nadechnu a otočím. Tak kromě toho,že špatně slyším,mám také halucinace! Vysoký kluk se světlými vlasy, dorazí až ke mně.
"Jsi to ty!" usměje se na mě trochu nejistě.
"Ehm..Ahoj!" pozdravím Tibora.
"Jo,ahoj."
"No a… co tu vlastně děláš?" napadne mě.
"Mám se tu sejít s Betty."
"Ty se máš deska,teď,tady, sejít s Betty??" zeptám se nevěřícně.
"Ano!" jeho úsměv náhle ztuhne. "Ty taky!" neptá se,konstatuje.
"Přijela jsem s ní. Byla nějaká nervozní. A před chvílí rychle odběhla na záchod. Hrozně pospíchala…" uvědomím si.
"Pěkně to ušila!" uzná Tibor.
Sklopím pohled. Nemůžu se mu dívat do očí.: "Nechceš lístky na Milionář z chatrče? Betty už je koupila."
"Když už je koupila tak můžeme jít spolu ne?"
"Dobře" souhlasím opatrně a modlím se abych vedle něj v klidu vydržela ty dvě následující hodiny.

Bez emocí

18. června 2009 v 19:06 | Slečna Náladová |  Romantické povídky
Aby tu nebyly jen všechny ty řeči o mém nudném životě a všeho co se kolem mě děje, rozhodla jsem se sem přidávat povídky,které píšu. Takže při poslechu Kelly Clarkson - Gone (ta písnička má svůj důvod, vysvětlím někdy jindy) Vám sem přidávám již druhou povídku. Tahle je tentokrát na víc částí. Doufám,že se Vám bude líbit.:)

"Tak o co se vsadíme?"
"Třeba…O zmrzku!"
"Aha,takže je jasný že ani ty tomu nevěříš!" vysměju se své kamarádce.
"Nene! Jistě že tomu věřím! Já to totiž vím,víš?" oponuje mi Betty.
"Jasně! A proto se sázíš jen o zmrzku!"
"Eš,přestaň se semnou dohadovat! Bereš nebo ne?!"
Jasně! Předem vyhraný sázky se mi líbí nejvíc!"
"Až na to,že tuhle prohraješ! O co by ses teda chtěla vsadit?"
"Já nevím. A navíc,tohle je na tobě,jak moc věříš že se Ondy neozve."
Kamarádka si jen povzdechne.
"Je normální ,že doufáš že napíše." Usměju se na ní. "Znáš to,naděje umírá poslední. Pokud je…"
"Doufám,jenže počítám s tím že nenapíše,"
"Nebuď pesimista a dej mu čas!" mrknu na Betty a vyjdeme ven z čajovny. Pořádně se zachumlám do šály. K večeru nějak přituhuje.
"Nemyslíš že dva dny je dost času?" zeptá se pochybovačně.
"Zasměju se. Ne,to tedy nemyslím. Je to jen chlap. Tak se měj a nedumej na d tím!" rozloučím se s ní.
"To půjde těžko! Tak ahoj."
"Hodně štěstí!" popřeju kamarádce a
vydám se cestou na vlak
"Eš?"
Otočím se: "Ano?"
"Tobě taky!"
Jen smutně se pousměju,k tomu není co říct.