Ne-randění

26. prosince 2012 v 21:27 | Slečna Náladová |  My colors me
Proč nerandím?
Že by to bylo vzezřením? Velkou náročností? Moc vína? Stydlivostí? Praštěností?
 

Open your eyes - ty se mi snad zdáš

21. července 2012 v 21:27 | Slečna Náladová |  Romantické povídky
Během týdne se pomalu ale jistě seznamuji nejen s chodem divadla a svojí prací, ale také s osazenstvem. Kluci jsou většinou fajn, ikdyž pořád mají nejapné žertíky na mojí adresu. Za to holky… Myslela jsem si, že ve svých 22 už trošku znám ten holčičí svět a ono ejhle. Bára s katkou jsou trochu střelené, ale neškodné. Ovšem Naty a Marcela, to je jiný materiál. Už od začátku mi daly jasně najevo, že oni jsou tady dvě hlavní hvězdy a já jsem tu něco na způsob popelky. Útěchou mi může být, že je tady nikdo v lásce nemá.
Konečně pátek! pomyslím si. A když si vybavím postel mám co dělat abych neusnula rovnou v divadle.
"Sofi, dneska máme tu after party. Doufám, že s tím počítáš?" zeptá se mě dneska již třetí člověk.
"Počítám s tím,……že půjdu domů spát a psychicky se připravit na to, abych vás zítra ráno všechny dostala z postelí." zašklebím se.
"Ale no tak. Všichni budeme spát tady. To nebude zas taková dřina nás vzbudit. Navíc ten rozhovor v rádiu je až od sedmi ne?"
"To sice je, ale vstávat musíte nejdéle v šest. Víš co? Slibuju, že s váma budu pít příště, jo?" snažím se umlčet Marka.
"Fajn. Ale jenom proto, že slibuješ, že půjdeš příště!" usměje se a odejde.
Ještě naposledy projdu sloku na stole, jestli mám na zítra všechny potřebné papíry. S uspokojením, že všechno sedí si to hodím do tašky. Pak vezmu foťák, vetřu se mezi publikum, udělám pár fotek právě probíhajícího představení a pomalu se přesunu domů. Jen ze sebe shodím tašku a padnu do postele. Tohle přebíhání mezi divadlem a školou mě jednou odrovná.
……
"Posloucháš mě?!" rozčiluje se mi někdo u ucha.
"Ne." odvětím. Nejspíš už zase mluvím ze spaní.
"Tak začni! Sofie tohle je důležitý sakra!"
"Sofie?" zeptám se poněkud nechápavě.
"Ne, tady Alex!" soptí ten hlas u mého ucha.
"Proč by se mi zase zdálo o Alexovi?" přemýšlím nahlas.
"Protože se ti to nezdá! Já ti volám! Moment. Zase zdálo?" podivuje se hlas.
Tohle mě probere. Nahmatám vypínač lampičky a po rozsvícení se nechápavě podívám na telefon ve své ruce a hodiny. 4:57?
"Ty nespíš?" prohodím zpátky k Alexovi.
"A ty? Už nespíš?"
Posadím se na posteli a promnu si oči. "Ne."
"Super. Potřebuju abys pro mě přijela." oznámí mi.
"Já vím, ale ten rozhovor máte až od sedmi." zakroutím hlavou, což on samozřejmně vidět nemůže.
"No právě. Jsem tak padesát kiláků za Prahou. Potřebuju abys pro mě přijela." vysvětlí mi.
"Cože jsi?" vyjevím se.
"Jo a nejlíp kdybys s sebou vzala nějaké oblečení a prášek na kocovinu." vyjmenuje.
"A jsem já snad nějaká tvoje osobní stráž?!" proberu se konečně úplně.
"Hm… to je zajímavá představa. Mohla bys být." úplně si dovedu živě představit to jeho úchylné mrknutí.
"A kde teď jsi?" rozhodnu se předstírat, že jsem jeho odpověď neslyšela.
"No…v tom bude problém." zamumlá.
"Jak problém? Ty nevíš kde jsi? Vždyť si říkal, že někde padesát kiláků od Prahy."
"To jsem. Stojím mezi poli na křižovatce u cedule Praha 53 km."
"To mi děláš schválně!" obviním ho. "Vidíš někde okolo vesnici?"
"Jo, tady kousek za polem." domyslím si, že přikývne.
"Tak tam jdi a zavolej mi zpátky jméno té vesnice." přikážu mu.
"To není dobrý nápad." pochybuje.
"Proč?" nechápu.
"Protože nemám oblečení." vysvětlí prostě.
"Jak že?" nevěřím svým uším.
"Jednoduše jsem nahý."
"No to si ze mě děláš srandu." rozesměju se nahlas. "Dojdi alespoň k té ceduli nebo pro tebe nikam nepojedu."
"Dobře, dobře. Neorzčiluj se." uklidňuje mě.
"Tak mi za chvíli zavolej. Čau." stisknu červené tlačítko.
Je tohle možné? Konečně mi to dojde v plné parádě. Ten chytrák mi volá v pět ráno a ještě po mě něco chce! S remcáním typu ´proč zrovna já´ vstanu a zamířím do koupelny. Zrovna si čistím zuby, když mě vyruší vyzvánění telefonu.
"Aho?" zahuhlám s kartáčkem v puse.
"Kedluby." ozve se Alex.
"To ti mám jako vozit i snídani?! A ke všemu zeleninovou snídani?" svraštím čelo.
To co slyším na druhé straně je mohutný smích. "Ty jsi úžasná. Ta vesnice se jmenuje Kedluby. Ale s tou snídaní jsi taky neměla špatný nápad."
"Trhni si." doporučím mu a zavěsím.
Rchle na sebe natáhnu ryfle a tílko. Do kabelky hodím mobil a peněženku. Pak popadnu první tepláky a tričko co mi přijdou pod ruku a už mířím k autu. Z přihrádky vytáhnu mapu a zkoumám kudy se vydat. Potom nechám mapu rozloženou na sedadle spolujezdce a rozjedu se. Po menším bloudění se přibližně za 35 minut dopatlám do vesnice Kedluby. Projedu rovně celou vesnicí a těsně za ní poznám za stromem Alexe. Nelhal. Je úplně nahý. Nedobrovolně se začnu červenat. Jednoduše nejsem zvyklá vídat nahé muže každý den. Ke všemu tak pěkně urostlé. Zarazím se. Na co to zase myslím?! Ale si rychle stoupne k autu a strčí hlavu do okýnka, které jsem mezitím otevřela.
"Máš oblečení?" jsou jeho první slova.
"Taky tě ráda vidím." zašklebím se, ale z tašky přece jen vytáhnu tepláky a tričko a podám mu to. Hned se do všeho nasouká a přisedne si ke mně. Tepláky jsou mu do půli lýtek, ale alespoň to tričko je mu akorát.
"Ty si teda umíš vybrat zábavu." prohodím a začnu se otáčet s autem.
"Myslíš si snad, že to bylo dobrovolné?" zakření se na mě ze strany.
"Ani by mě to nepřekvapilo." prohodím.
"Dobře, dostalas mě. Rád se v noci procházím nahý." řekne. Chvíli se tváří naprosto vážně, pak to ale nevydrží a začne se smát.
"Ty se mi snad zdáš!" musím se smát společně s ním.
"Nezdám." a štípne mě do ruky na potvrzení.
"Au." řeknu, ale dál se směju s ním.
Pak se náhle zarazí. "Vlastně zdám! Co to bylo s tím zase?" otočí se na mě čelem.
"Co by? Tobě se nikdy nezdají sny? Vlastně každý člověk má za noc několik snů, ale většina lidí si je nepamatuje." snažím se obrátit konverzaci jinam.
"No ale víš, že se lidem zdá o tom na co nejčastěji myslí." pozvedne rádoby koketně obočí.
"Ale houby." odmítnu.
"Tak víš co? Prokážu ti laskavost a vyspím se s tebou. Třeba pak na mě nebudeš myslet tak často."
Chvíli čekám kdy se začne smát a pak mi dojde, že to myslí naprosto vážně!
"Nejsem jedna z těch tvých holčiček co ti na počkání skočí do postele." zavrčím mezi zuby a rádio vytáhnu na takovou hlasitost až se auto otřásá.

Pfuuuu

8. července 2012 v 15:51 | Slečna Náladová |  My colors me
Můj život nestojí za nic. Fakt. Nechte mě umřít.
 


Nebe je černý, je půl pátý

20. června 2012 v 22:53 | Slečna Náladová |  My colors me
Achjo, opět ten blog nefunguje, ale nač se rozčilovat.
Prázdniny mi zatím tak nějak začaly nezačaly. Sice mi ještě zbývají dvě zkoušky (přičemž na jednu se ted ani nechystám), ale jelikož mi od poslední zkoušky uběhl už měsíc, v podstatě mám volno.
Střídají se mi ted dvě taková období. Jedno, kdy mám času na rozdávání a pak to druhé, kdy naprosto nic nestíhám, všechno dělám polovičatě a odcházím z jedné akce dřív, abych stihla tu druhou.
Teď zrovna mám to období nic nedělání, což mi vyhovuje, jelikož jsem o víkendu pěkně nastydla. Takže ležím v posteli, piju čaje, koukám na seriály a snažím se neukašlat se k smrti. Je to celé takové zvláštní. Normálně bych se touhle dobou chystala na tábor, vymýšlela hry pro dětičky, nakupovala, klasicky ani nepřemýšlela o tom co si sbalím (vždycky balím až na poslední chvíli=D), přemýšlela nad tím jaké to tam letos bude a spoustu dalších věcí. Ale nic z toho se neděje…, protože letos jedu na tábor až v první půlce srpna. Na přemýšlení o tom co s sebou a jaké to tam bude mám zaprvé, času dost a zadruhé, se nad tím člověk snad i přemýšlet bojí. Zatím ani nevím jak staré budu mít děti a jestli budu mít praktikanta/praktikantku, natož jakého/jakou.
No…ale za to o víkendu. Bylo lehce rušno. Nejdřív mě kamarádka (někdy začátkem června) ukecala, abych šla na Votvírák. Říkala jsem si paráda, ten víkend nic nemám, ani žádnou akci, ani učení. A jak to dopadlo… Nejdřív jsem se dozvěděla, že v pátek máme sraz třídy. Na ten jsem nakonec nešla, protože jsem si říkala, že ty lidi, které chci vidět, s těma se vídám a všichni hromadně jsme se sešli naposledy v březnu, takže brzo bude jistě další sraz. No a pak mi ten votvírák definitivně překopala víkendová brigáda na táboře.
Čili ten víkend, který zprvu měl byl poklidný votvírákový, vypadal asi takto. V pátek odpoledne jsem nasedla na vlak směr Milovice (který měl klasicky asi čtvrt hodiny zpoždění), prošla jsem se v Milovicích z nádraží na votvírák, tam se seznámila asi s pěti lidma a pak už mě vyzvedla kámoška. Společně jsme šly na frisko (několik), na autíčka, pak na jaksi taksi, udg a nakonec na Madrage. Na konci si mě vyzvedla jiná kámoška u které jsem spala a jeli jsme k ní. Ve finále jsem šla spát asi ve čtyři a v sedm jsem vstávala. Po příjezdu domů jsem si tak akorát sbalila pár věcí, dojela nakoupit (frisko, víno a pivo =D) a hurá na tábor. Tam jsme s kámoškou vyfasovali natírání podsad od stanů. V tom vedru, chuťovka, to vám teda povím. Spálila jsem si nejen obličej, ramena, výstřih i záda, ale i kolena (no co to je?!). Večer jsme popíjeli. My, co jsme měli kocovinu ještě po votvíráku, jen lehce, zatímco pánové vcelku těžce. =D Dopracovali se až k tomu, že spali na střeše jídelny. Ale alespoň ráno brzo vstali, na rozdíl od některých z nás, kteří jsme vstávali až v deset, že. =D Pak už proběhlo jen "menší" trhání plevele a hurá domů, kde mě čekalo předělání seminárky na pondělní zápočet. Veselý víkend.
Jinak jsem v ovíněném (ofriskovaném?) stavu sdělila kamarádce, že se mi líbí její ex (chodili spolu asi před šesti lety, ale stejně) (a taky jezdí na tábor -> btw, proč mi řpijde, že všechno moje vztahy byly s klukama z tábora? Jo, aha, protože byly.). Vzala to vcelku v pohodě. A já se v tom vesele plácám. Protože prostě klasicky nevím co a jak….! Pfuuuuuu

A tváře se tam nemění

31. května 2012 v 23:50 | Slečna Náladová |  My colors me
...a u mě se taky nic moc nemění. Jen ten čas. Ten čas poslední dobou tak šíleně letí. Ještě před chvílí jsem si říkala na začátku semestru, jak je hrozně dlouhý a najednou je konec. A ted koukám sem na blog a zjišťuju, že jsem psala naposledy v únoru.
Takže co je u mě nového...:
  • poznávám jaké je to cítit se nijace (a povím vám, žádný med to není)
  • stále chci odejít na jinou školu, ale ted je mi to i trochu líto, protože jsem se na tom oboru kde jsem ted s pár lidma sblížila
  • chci si udělat seznam toho co chci za život zažít, dokázat
  • po čtyřech letech pojedu poprvé v jiném termínu na tábor (to znamená, že i s jinými lidmi)
  • chystám se na votvírák
  • a nutně potřebuju ten stříbrný prstýnek se zeleným kamenem co jsem viděla dnes ve zlatnictví
  • přibrala jsem dvě kila
  • a já byla ta, co to s ním skončila
  • a ztratila jsem kamaráda, který by byl ten pan Pravý, kdybych to nezvorala
To by bylo k výčtu novinek. Nic moc. Je to tím, že se nic neděje jelikož se mám nijace.
A nakonec se s vámi podělím o fotku z výletu do Itálie z minulého roku, která mi připomíná pocit spálených ramen (a vlastně veškeré kůže na mém těle).


Skins

22. února 2012 v 23:14 | Slečna Náladová |  My colors me
Už delší dobu uvažuju, že vám sem napíšu o jednom seriálu. Po posledním posezení v kavárně s drahými spolužáky je jasno. Jelikož jsem zjistila, že tak málo lidí zná naproto úžasný seriál SKINS, rozhodla jsem se vám trochu rozšířit obzory.


Na začátek pár základních údajů. SKINS je seriál, který začal v roce 2007 ve Velké Británii. V současnosti už se vysílá 6. serie. Ale serie na sebe v podstatě nenavazují, jde tam o generace. Takže 1. a 2. serie je 1. generace, 3. a 4. serie je 2. generace a 5. plus 6. serie je 3. generace. Generace na sebe nenavazují, v každé je jiná parta lidí. První nebo poslední díl je vždycky Everyone (všichni) a následně jeden díl je o jednom člověku.
Podle mě osobně je nejlepší první generace, takže jestli na to začnete koukat, opovažte se jí přeskočit! =D

Hlavní postavy:

1.generace:
Tony - to je takový ten machr a idol, u něj to všechno začíná
Michelle - je Tonyho přítelkyně, přičemž on jí moc věrný není
Sid - nejlepší kamarád Tonyho, který je zamilovaný do Michelle
Cassie - kamarádka Michelle, která je anorektička a celkově trošku zvláštní
Chris - kamarád Cassie, který pořád jede v práškách (ten je prostě nejlepší =D)
Jal - taková trošku šprtka z té skupiny
Maxxie - rád tancuje a je na kluky
Anwar - je muslim, který se neustále snaží vyspat s nějakou holkou
Effy - mladší sestra Tonyho, tady se moc neukazuje



2. generace:
Effy - nová studentka na škole, těžká oblíbenkyně, holky jí nemají rádi a akždý kluk jí chce (následně trpí maniodepresivní psychozou)
Freddie - je zamilovaný do Effy, je to TEN ROZUMNÝ ze všech postav
Cook - nejlepší kámoš Freddieho, taky zamilovaný do Effy, má rád sex a je agresivní
JJ - kamarád Cooka a Freddieho, je to autista
Pandora - kamarádka Effy, je pořád trošku jako dítě, hodně naivní
Naomi - je bisexuální, ironická
Emily - lesbička, která miluje Naomi
Katie - dvojče Emily, chce být TOU OBLÍBENOU
Thomas - je z Afriky a miluje Pandoru



3. generace:
Mini - hvězdička školy, má trošku problém s jídlem
Alo - "farmboy" <3, prostě zrzek
Franky - je hodně svoje, psychicky labilní, každý si myslí, že je lesba, ale není
Nick - fotbalista, přítel Mini
Matty - bratr Nicka, "hodnej kluk"
Grace - baletka, kamarádka Mini a dcera ředitele školy
Liv - kamarádka Mini
Rich - metalista, nejlepší kamarád Alo


Děj se odehrává ve městě Bristol. V každé generaci všichni tvoří jednu partu a více méně jim na sobě navzájem záleží a mají se rádi. Není to jen povrchní seriál. Jde tam o vzájemné vztahy, různé problémy (a ne ty typu co si mám vzít na sebe, s kým chodit atp.), přátelství, snahu pomoc..., ale samozřejmě taky party, alkohol, drogy...

Kdybyste se někdo chtěl dozvědět víc (jako o ději a tak), tak mi napište.;) Ráda o tom vyprávím. <3 =D Ale nechci sem nic psát kdyby se na to někdo chtěl podívat a pak nadával, že jsem vyzradila co se tam stane.

Miluju ten seriál. <3

I will never be the same

24. ledna 2012 v 21:49 | Slečna Náladová |  My colors me
Pfuuuuuu. Tohle poslední dobou používám taaaak často. A není to (jako povětšinou) nad nechápavostí ostatních, ale nad mou vlastní blbostí! Teď už je jasné, že čas pojímám cyklicky (no jo no jo, alespoň něco si z těch zkoušek pamatuju), všechno se (mi) vrací. Stalo se vám někdy, že jste někoho dlouho chtěli a když jste ho přestali chtít, tak on začal chtít vás a obráceně? Jo? Protože mě se to děje neustále! Myslela jsem, že to mám zasebou, ale ono ne. Já to nechápu. Co se to děje? Já jsem si tenkrát fakt myslela, že ho nechci. A jenom jsem si hrála. A navíc jsem se bála. A nechtěla se vázat. A měla plnou hlavu někoho jiného. Někoho, kdo za to nestál. A teď? Kdyby se dal vrátit čas. Přemýšlím nad tím, jaké by to bylo, kdybysme byli spolu. A vim, že on by byl úplně ideální. A on je s někým jiným a je tak hrooozně daleko. A je naprosto jinde. To je první chlap.

A ten druhý? Byla jsem jeho "kamarádka s výhodama". Pak si našel holku. Potkáme se na plese a on? Chodí si zamnou popovídat, najednou se baví i s mýma kámoškama, neustále po mě kouká (hlavně když jsme s ostatníma tancovali a bavila jsem se s jinejma klukama) a když ho pošlu do háje, najednou to ví moje kamarádka, co její kamarádka chodí s jeho kamarádem. Mě vlastně ani tak nezáleží na tom jestli má holku, spíš mě naštvala představa, kolik dalších kamarádek, jako jsem já, má.
Nikdy to nebude stejné, já nikdy nebudu stejná. Chlapi mě mění. Ať chci. Anebo ne.


Mrcha

15. ledna 2012 v 20:28 | Slečna Náladová |  My colors me
On: Víš, že seš pěkná mrcha?
S: Vim. A víš co?
On: Ne, copak?
S: Jsem a nestydim se za to. A víš co ještě? Ty jsi taky mrcha.
On: To teda nejsem.
S: Ale jo.
On: Tss tss tss

Open your eyes - nemohl/a jsem si pomoct

13. ledna 2012 v 14:04 | Slečna Náladová |  Romantické povídky
To jako vážně? Ptám se v duchu sama sebe a znovu zkusím zacloumat s klikou u dveří. Oni mě tu zamkli!
"Halóóó! Je tady někdo?" zkusím zavolat z okna, ale nic. Žádná odezva. Fajn. Mám dvě možnosti. Buď tu přespím, nebo vylezu oknem. Při pohledu dolů z okna zvolím raději první variantu. Otočím se a sednu si k topení. Miluju naší vysokou! Učitelé vás tu klidně zamknou na malé budově na konci města, kde vás nikdo nemůže slyšet křičet.
Vzápětí se ozvou housle a Cause it's a bitter sweet symphony this life… Trying to make ends meet, you're a slave to the money then… Chvíli mi trvá, než mezi vším tím nepořádkem najdu v tašce mobil. Číslo neznámé.
"Prosím?" ohlásím se do telefonu.
"Ahoj Sofí, tady Bára. Dneska večer bychom tě tu potřebovali, můžeš?"
"Haha." zasměju se do telefonu. "Do půl hodiny jsem tam."
"K čemu ten smích?" vyzvídá.
"Zamkli mě ve škole. To je na dlouho, povím ti to v divadle. Zatím."
"Půl hodiny." rozloučí se a zavěsí.
Hodím mobil zpátky do tašky, vstanu a podívám se znovu z okna. Pěkná výška a ke všemu už se začíná stmívat. Jaká bude nejlepší cesta? Zhodnotím situaci a rozhodnu se přelézt ke schodům. Nejdřív na schody hodím tašku, pak se pomalu vysoukám z okna sama. Stoupnu si na tenký parapet a modlím se, ať vydrží. Jednou rukou se držím okna a druhou se snažím dosáhnout na zábradlí. Naštěstí se mi to podaří a za chvíli už, i s taškou na rameni, běžím na tramvaj. Zrovna přijíždí 13. Nastoupím do ní a vysednu za devět zastávek u divadla. Jdu rovnou zadním chodem do "společenské" místnosti.
Ihned se ke mně vrhne Bára s Katkou. Obě jsou amatérské herečky a Bára i moje spolužačka. "Dneska tě potřebujeme na jevišti. Nenadechuj se, nic neříkej. Já vím. Jsi teprve druhý den v práci, máš dělat pouze organizaci, ale tohle k tomu prostě patří. Jenom zaskočíš. Máš všeho všudy dvě věty, hned umřeš. Tak co?" podá mi vyčerpávající vysvětlení Katka.
Stále jsem ještě v šoku. Co mám asi tak dělat?! Největší chuť mám otočit se, zmizet a už nikdy se sem nevrátit. "Mám na výběr?" ušklíbnu se nakonec.
"Takže tady máš scénář. Hraješ Ninu. Teď běž do kostymérny a pak se vrať sem." vrazí mi Bára do ruky papíry a odběhne i s Katkou pryč. Rychle očima prolétnu scénář. Alexandr políbí Ninu.?! Jo, já si umím vybrat práci. Jemně zaklepu na kostymérnu a vezmu za kliku.
"Ty jsi Sofie, že?" kostymérka je zhruba ve věku mé babičky, včera jsem jí pouze zahlédla.
Přikývnu. "A vy jste paní Lašová?" ujišťuji se.
"Říkej mi Jiřina. Všichni mě tu tak oslovují." usměje se na mě, prohrábne se ve skříni a vyndá mi roztomilé letní broskvové šaty po kolena na ramínka. "Tyhle si obleč a uděláme ti culík."
Za chvíli už vycházím z kostymérny a chystám se za ostatními. Kolena se mi klepou nervozitou. Určitě tam sebou seknu!
"Ty jsi ta nová Nina?" ozve se zamnou na chodbě.
"Nejspíš jo." Otočím se na kluka zhruba o hlavu vyššího než já, se světlými krátkými vlasy a zelenýma očima. Mám dojem, že mi o něm Bára už vyprávěla.
"Paráda. Já hraju Alexandra a nevím, jestli už jsi četla scénář, ale máme se líbat. Tak co kdybychom si to vyzkoušeli nanečisto?" mrkne na mě.
Nijak nadšená z toho nejsem. Přece jen, líbat kluka, kterého vidím poprvé v životě, není moje parketa. Pomalu přejde až ke mně, chytí mě kolem pasu a zašeptá: "Někdy sami, ale vždycky spolu." Hned potom mě políbí. Než se naděju, už mě zase pouští a co mě překvapí nejvíc, mrzí mě to!
"To nebylo špatný." řekne pouze, zatrčí mi neposlušný pramen zrzavých vlasů za ucho a zmizí v kostymérně. Prostě herci. Žádné cavyky. Pusa sem, pusa tam. Proto raději dělám v zákulisí.
"Sofí?" mávne na mě Bára.
Přidám se k ostatním. "Nina?" zeptá se mě zhruba stejně vysoký tmavooký tmavovlasý kluk. Nejspíš Aleš. Jména všech si zatím nepamatuji.
Pouze kývnu. Zbytek je otázkou vteřiny v jednu chvíli mě začne líbat a hned v tu druhou se chytá za tvář po mé facce.
"Ta má ránu." ozývá se okolo.
"Pěkně si to schytal." začne se smát Bára a spolu s ní zbytek osazenstva.
"To jsem nečekal." tváří se dotčeně ten, na něhož směřují poznámky.
"No já taky ne. Co to mělo být?"zatvářím se nasupeně.
"Hraju Alexandra. Máme se ve hře líbat." vysvětlí mi zdánlivě logicky.
"Ty? Ale…" zaseknu se.
"Nesháněl mě tu někdo?" objeví se ve dveřích se zářivým úsměvem ten kluk, co mě líbal první.
"Takže ty jsi Alexandr." ujišťuji se u Aleše. Ten jenom přikývne. "A ty ne?" otočím se zpátky na toho z chodby.
"Ne tak úplně. Ale všichni mi říkají Alex. Za tu pusu promiň. Nemohl jsem si pomoct." Nakloní se ke mě a než se snaží nadát, moje pravička se zastaví až o jeho tvář.
"Promiň, nemohla jsem si pomoct." usměju se a pokrčím rameny.
"To se ti ještě nestalo, že Alexi?" smějí se mu ostatní.
"Na to jakej si špunt máš docela sílu." tře si tvář Alex.
"Nejsem žádnej špunt! Měřím skoro 170 cenťáků." ohradím se.
"Kolik je skoro?" ušklíbne se.
"167!" vyslovím cifru vítězně.
"No to není moc. O víc jak 20 cenťáků míň jak já." pošklebuje se mi.
Nadechuju se, že mu něco řeknu pořádně od plic, frajírkovi, ale Bára mě zarazí.
"Nechte toho dohadování vy dva a trochu se představíme. Asi bys měla začít Sofí."
Přestanu se zabývat tím rádoby hercem a obrátím se na ostatní. "Hm… co bych vám tak řekla. Jmenuju se Sofie, je mi 22, studuju uměnovědná studia a budu vám dělat rozpisy, domlouvat rozhovory, fotit a tak podobně." shrnu se do jedné věty.
"22? To kecáš! Maximálně 18. Takový kuře." uslyším za sebou.
"Za to tobě už určitě táhne na padesát." procedím mezi zuby směrem k Alexovi.
"Téměř, ale ještě si takových 24 let počkám. Mohlas říct rovnou, že chceš vědět kolik mi je."
Obrátím oči v sloup. Frajer.
Pak se mi začnou jeden po druhém představovat.
"Ahoj, Aleš." podá mi ruku ten tmavovlasý a připojí pusu na tvář.
"Marcela."
"Ondra."
"Ahoj, Marek."
"Naty."
"Čau, Petr."
"Matyáš."
Se všemi si podám ruku, ale posledního, Alexe, záměrně ignoruju. Vlez mi na záda hochu.
Poslední jmenovaná se tváří dotčeně. "Ty se běžně líbáš s klukama aniž bys věděla jejich jméno?"
Nezájem.
"Takže nezajímá jak se jmenuju?"
Ticho
"Ani trošku?"
"Fajn, řekni mi svoje jméno ať mám klid." odbudu ho.
"Jakub Alexa. Pro tebe Alex." udělá na mě, podle něj, sexy kukuč a znovu se mě pokusí políbit.
Uhnu mu právě včas, takže málem upadne. "Promiň, nemohla jsem si pomoct."

Open your eyes - prolog

11. ledna 2012 v 19:28 | Slečna Náladová |  Romantické povídky
Milí zlatí, věrní i nevěrní,
je to tady. Zkouškové (jen tak mimo řečí, už mám tu nejtěžší zkoušku!). A jelikož se mi nechce učit, uklízím, vařím nakupuju a dokonce i píšu (níže, začátek povídky). Víc vám toho asi ted nenapíšu, jelikož jsem hroooozně unavená. A teprve dneska jsem zjistila, že jeden spolužák bydlí ve stejném městě.

Zběžně se podívám na hodinky a prohrábnu si vlasy. Půl páté. Za chvíli už by tu měla být Bára. Při zbývajícím čekání si pustím do uší empétrojku a usazená na zídce před divadlem si pohupuju nohou do rytmu. Moc často svojí starou mp3 neposlouchám. Mám pak tendence si zpívat, což není úplně ideální třeba ve vlaku. Znovu si prohrábnu svůj nový účes. Ještě včera jsem měla své přírodně zrzavé vlasy někam k pasu. Teď mi sahají sotva k ramenům a je to příjemná změna.
"Sofie?" poklepe mi na rameno Bára.
Vyděsím se, jako vždycky, když něco nečekám. Sundám sluchátka a vydám se za kamarádkou. Neprojdeme hlavním vchodem divadla, ale zajdeme do uličky napravo od něj, kde použijeme vchod pro personál. Hned za dveřmi do někoho málem vrazím.
"Promiň." omlouvám se docela sympatickému klukovi.
"V pohodě." usměje se na mě.
"Sofí, tohle je Aleši. Aleši Sofie." představí nás v rychlosti a už mě táhne do menší společenské místnosti.
"Takže, budeš mít na starosti nějak nám to tady pofackovat, jelikož ta organizace už nám trochu přerostla přes hlavu. Tvým prvním úkolem bude naplánovat představení na další měsíc. Hrajeme vždycky jednou týdně. Tady máš časové plány, jména, kdy kdo může hrát. Dál se musíš probrat tady tím," hodí přede mně další desky plné papírů, "a najít komu jsme co slíbili ohledně rozhovorů a podobně. Je teprve půlka měsíce, takže máš čas. Bylo by dobré aby sis udělala nějaký rozvrh, kdy sem budeš chodit, abychom se případně mohli domluvit na tom co bude zrovna nejakutnější. Fajn?"
"Fajn." kývnu na ní. "Díky, žes mi tu brigádu dohodila."
"Prospěšné je to jak tobě tak nám. Nikdo už se do toho svinčíku v papírech nechtěl pouštět. A poslední dobou se nám dost často stávalo, že někdo nedorazil na představení." vysvětlí mi. "Jinak je nás tu deset herců amatérů. Sami si děláme scénáristy, režiséry a tak podobně. Máme jednu kostymérku. To je babička Aleše, vypomáhá nám zadarmo. A v případě nouze, na zavolání i dva kulisáky. Jo a teď tu máme i tebe do party." poplácá mě po rameni.
"To bude ještě veselé." zamumlám si pro sebe.
"A mohla bys přijít pozítří, v pátek. Budeme řešit, co hrát za dva měsíce a trošku popíjet."
"Uvidíme, jak to bude." usměju se na Báru, ale v duchu mám jasno, že nikam nepůjdu. Seznamování s novými lidmi mě zrovna teď moc neláká.

Kam dál